Psanci - Války australských motorkářů

272 stran + barevná příloha 

ukázka :

Kaktus Saguaro roste pouze v poušti Sonoran v jihozápadní Arizoně. Avšak režiséři kovbojek umístili vysoko čnící zelený kaktus s jeho typickými postranními rameny na místa po celém americkém Západě. Ve stovkách filmů je saguaro vždy znamením toho, že je blízko psanec. Je krytem pro padouchy, kteří čekají, aby přepadli statečného šerifa, který projíždí kolem.

„Kde jinde bych mohl čekat, že vás najdu?“, pomyslel jsem si, když jsem se díval na klubovou nášivku Hells Angels na zádech Sonnyho Bargera přede mnou. Když jsem jel dolů po Carefree Highway (dosl. Bezstarostná dálnice, přezdívka pro státní silnici čís. 74 – pozn. překl.) do Cave Creek v Arizoně, na zadním sedadle Harleye, myslel jsem si, že to je kulisa, která se hodí k romantické představě psance o sobě samém. Jako kaktus saguaro, i on byl americkou ikonou, která měla své místo mezi těmito malebnými osamocenými kopci a stolovými horami. Pod rozlehlou modrou oblohou mohl nejvyšší vůdce Hells Angels ochraňovat a bránit ideu z poloviny pravdivou a z poloviny smyšlenou, která cestovala po celém světě.

Pro reportéra, jedoucího na zadním sedadle v chladném, jiskřivě slunečném ránu, znamenalo bezpečných a slušných 35 mílí za hodinu příchuť Bargerovy svobody. Setkali jsme se o hodinu dříve v jeho domě, kde nám „náčelník“ udělal kafe ve své úzkostlivě čisté a uklizené kuchyni. Nebylo to zrovna nadšené přivítání. Byl to vážný silně citově založený člověk, který si nelibuje ve spontánní lehkovážnosti. Bylo jasné, že zástupcům z jiného světa než Hells Angels, jako jsme byli my, by to trvalo roky, než bychom ho poznali, pokud by to vůbec šlo. Ale poctil nás tím, že dal nahlédnout do svého života, aby dokázal, že motorkáři nejsou démoni, jak o nich tvrdí legendy – alespoň ne vždy. Problém byl v tom, že když seděl ve svém uklizeném domácím prostředí, vůbec nevypadal, čeho je součástí. Vůbec nic z toho, na co jsem byl připraven četbou knih Huntera S Thompsona.

To ráno byl venku nakrmit svoje koně a měl na sobě dřevorubeckou bundu, mikinu, džíny a staré kubánské vysoké boty s podpatky. Vypadal spíš jako starý kovboj než jako psanecký motorkář. Dokud ale nenavrhnul, abychom se projeli po okrsku na jeho motorce. Vyměnil bundu za klubovou bundu Hells Angels, která visela na věšáku na kabáty. V posledním desetiletí udělal stovky rozhovorů propagujících jeho knihu, takže věděl, co reportéři očekávají.

Motorkář usrkávající kávu ve svém obýváku nebyl úplně skutečný, dokud na sebe nehodil svoje hadry a nenakopnul motor svého Harleye. Během několika minut jsme ujížděli po Carefree Highway a dělali jsme přestávky pro kameramana na straně silnice. Zdálo se to jako dobře nacvičená rutina, kterou prováděl pro filmové a televizní producenty od té doby, co ho kniha Huntera S Thompsona před čtyřiceti lety učinila slavným.

Zastavili jsme se v hospodě Chip Saloon and Steakhouse v Bufallu, v jeho oblíbené zavlažovací díře u Cave Creek. Vypadalo to jako scéna ze špatného westernu a Barger, ve svých klubových barvách vypadal, jako by dorazil ze zvukové zkoušky. Začal jsem mít pocit, že jsem se nechal zmanipolovat k tomu, aby se z tohoto rozhovoru stala karnevalová jízda a focení s americkou legendou. Sezení na zadku v Bargerově brlohu, návštěva hospody, pár neškodných otázek by vytvořilo úhledný balík, ale nikdy by se nedostalo blízko k pravdě. Získal bych nějaké podepsané knížky a fotku s tímto mužem a měl bych splněno.

Pak jen zcela spontánně pronesl - životní krédo Hells Angels, spravedlnost a neustálý konflikt: „Je hodně lidí v tomto životě, kteří si zaslouží, aby je někdo zavraždil, a pokud tomu nevěříš, zeptej se poldů. Oni vraždí lidi každý den“, řekl mi neformálně.

V každé skupině Angels byl Barger, jehož popsal ve své knize z roku 1966 Hunter S Thompson, stále vzorem: „Nejchladnější hlava ve skupině … tvrdý a rychle myslící obchodník, když začíná jakákoli akce … fanatik, filozof, rváč, vychytralý mistr kompromisu a konečný rozhodčí.“ I když teď nedržel žádný oficiální titul, byl Barger vždy šéfem a Hells Angels budou vždycky dílem jeho myšlenek.

O čtyřicet let později byl Barger stále u kormidla a jeho armáda psanců se stala celosvětovým fenoménem. Jenom Thompson tu už nebyl, aby sdílel jeho myšlenky. Začátkem toho roku byl popel zesnulého „doktora Gonza“ vystřelen z děla přes Woody Creek v Coloradu.

Zdálo se, že Bargera těší, že přežil Thompsona, ačkoli mu dlužil za svou slávu: „Udělali jsme z něj největšího spisovatele na světě, ale jako o člověka jsem se o něho nezajímal“, řekl. Thompson byl grázl a jeho kniha byla příručkou pro vymahače práva na následující desetiletí. Již v roce 1966, když se Angels při jízdě dostali do sporu s policisty, se Thompson zamknul v zavazadlovém prostoru svého auta. Ukázalo se, že je „ve skutečnosti hlupák a posraný zbabělec“, takže Bargera nepřekvapilo, že si vybral mírnější způsob a zastřelil se.

Tenhle „mizerný pitomec“ nedodržel slib, že Angels dostanou sud piva, pokud bude kniha Hellʼs Angels vydána. Thompson se pokusil ten sud poslat až v roce 1992, ale Barger ho odmítl. „Bylo to příliš pozdě, čekali jsme, že se tak stane už v roce 1966“, řekl.

Zarputilý Barger přestál zkoušku časem s odkazem na svůj vlastní výrok, že „svoboda není zadarmo“. Téměř sedmdesátiletý byl stále v kondici a samý sval. Jeho tuhá, počasím ošlehaná kůže měla patinu jizev a tetování. Na jeho pravém rameni bylo vytetováno „4/1/57“. To bylo datum, kdy se připojil ke třetí skupině Angels v Oaklandu v severní Kalifornii. Vybledlé zelené tetování na jeho levém předloktí, had svinutý kolem dýky, vyprávěl o jeho době služby v pěším pluku USA, kam jako nezletilý branec narukloval. Na jeho pravém předloktí byl kříž na památku jeho první ženy Elsie, která zemřela v roce 1967 poté, co se sama pokusila o potrat Sonnyho dítěte.

Ničeho v životě nelitoval, kromě toho, že po desetiletí kouřil tři krabičky Camelek bez filtru denně. Chirurgové vyoperovali jeho hlasivky a hrtan po rakovině jícnu. Mluvil teď vložením palce přes jednocestný ventil v jeho krku a rozvibrováním zbývajících svalů. Následkem jeho invalidity měla jeho motorka nyní čelní sklo a nosil helmu přes celou tvář.

V červnu 1996, jednotka FBI zabývající se sledováním organizací zkompilovala o Hells Angels spis. Šlo o součást svazku dokumentů, které prošly rukama někomu velmi významnému, než je jeden reportér ze stanice ABC podstrčil mně jako užitečné informace o pozadí problému. Tato sbírka materiálů obsahovala zprávu policie Nového Zélandu pojmenovanou „The Fat Mexicans Are Coming“ (Tlustí mexičané přicházejí). Ta podrobně popisovala spojení mezi Bandidos z Nového Zélandu a některými menšími kluby a nesla pochvalné hodnocení bývalého novozélandského ministerského předsedy Mika Mooreho. Než opustil Nový Zéland v roce 1977, pracoval budoucí jihoaustralský premiér Mike Rann na některých Mooreho kampaních, což mě vedlo k podezření, že mám výňatky z osobního motorkářského archívu Mediálního Mika.

Spis o Hells Angels tvořil většinu materiálů, které jsem obdržel. Zdálo se, že je to suvenýr, který si Rann přinesl domů ze své návštěvy ve vedení FBI ve Washingtonu v listopadu 1996. Byla to pozoruhodná směs mimosoudních informací sesbíraných z oficiálních a neoficiálních zdrojů: místní policejní zprávy, novinové články, interní dokumenty Hells Angels, pomluvy, neověřené zprávy a dokonce fiktivní nahrávky. Ze všech pochybných a různě sestavených závěrů byl nápadný jeden bod: Sonny Barger, bývalý skladník z Oaklandu v Kalifornii, vytvořil předlohu nejen pro Hells Angels MC ale pro všechny následující psanecké kluby.

I přes velkou moc značky Hells Angels se její hlavní vůdce zdál být mužem se slušnými způsoby. Sluncem vybledlé hvězdy a pruhy vysoko na stožáru venku před jeho domem dodávaly dojem vlídného souladu. Pokud byl vůdcem „největšího zločineckého impéria na světě“, všechna loupežná kořist byla buď už utracená nebo dobře schovaná.

Vrátili jsme se z hospody a po další kávě se zdálo, že Barger je ochotný nechat se nás tu porozhlédnout, jak je libo. Když jsem ho nátačel, rád mi vyšel vstříc. Následující okamžiky byly spíše obyčejné obrazy z domácího života motorkáře. Nebyl to žádný hýřivý život, ale jak by on sám řekl, den si užíval.

Bylo to jasné. Zažil hodně fyzického utrpení a prošel léty vězení, takže si svoji poněkud jednoduchou svobodu chtěl užít. Jak jsem ho tak sledoval při jeho každodenním programu, rozplynula se představa, kterou jsem měl před setkáním. Řekl, že to je běžná reakce, když „civilové“ stráví nějakou dobu uvnitř tohoto velkého drsného týmu. „Lidé nás neznají a bojí se nás. Každý, kdo nás zná, se nás nebojí. To je velký problém. Máme prostě strach z neznámého“, podotknul, když kontroloval olejový flek na podlaze garáže, kam zaparkoval svoji motorku.

Bargerovo sídlo byl skromný rančerský dům s připojenou garáží rozkládající se na akru a půl pouštní pustiny v Cave Creek, třicet mil severně od Phoenixu. Dokument výzvědné služby FBI mě připravil na něco jiného. Psalo se v něm: „Mnoho členů HA MC jsou milionáři z jejich prodeje drog. Někteří z nich vlastní ohromné ranče s čistokrevnými koňmi.“ Tři klisny v prašném výběhu byly stěží dost dobrý materiál pro dostihy v Kentucky, byly tak akorát příkladem smíšeného plemene, které vidíte po celé zemi.

Nemohl jsem se ubránit tomu, abych položil zřejmou otázku. Pokud má být tento klub nejbohatším gangem na světě, kam zmizely jeho peníze?

„Přál bych si, aby mi dali můj podíl“, řekl bez úsměvu. Okamžitě jsem věděl, že mluví vážně. Kdyby tu byla nějaká kořist, která by se dala rozdělit, „šéfa“ by asi nikdo neobral.

Bez pobízení se natáhl po celkovém soupisu majetku Bargerova impéria. „Tak tady to máme“, řekl. Zaplatil za ten dům 150 000 dolarů, ale stále dlužil 120 000. Bude splácet měsíčně 30 let. Ukázal na malý náklaďák na příjezdové cestě – je pár roků starý a pomocí něho se to splácí. Jediná věc, kterou přímo vlastnil, byl Harley v garáži. Odhadoval, že v posledních třech letech zaplatil 250 000 dolarů na dani z příjmu ze zisku z jeho bestselerové autobiografie Hellʼs Angel, z turné s rozhovory a z prodeje sortimentu čtyř ostrých omáček, které, jak reklama slibovala, byly „ostřejší než sací potrubí Harley Davidsona“. I se všemi těmi daněmi nemohl stále hlasovat kvůli svému záznamu v trestním rejstříku. „Nevzbouřili jsme se proto proti Anglii – zdanění bez možnosti volit zástupce?“, zeptal se.

Dokonce ani ti koně nebyli jeho. Byli majetkem jeho třetí ženy Noel. Ta ale nedávno odešla i s jeho nevlastní dcerou. Řekl, že koně brzy odejdou a bude opět sám s dvěma loveckými psy.

Nezdálo se, že by byl pohnut ztrátou třetí ženy. Ženy přicházely a odcházely, ale konstantou v jeho životě byl klub. Arizona se stala novým listem v životním příběhu coby člena Hells Angels. Přestěhoval se sem v roce 1998 poté, co strávil 59 měsíců ve federálním nápravném zařízení v Phoenixu kvůli obvinění ze spiknutí. Měl vyhodit do vzduchu pobočku konkurenčního klubu psanců. Trval na tom, že toto obvinění je falešné. Byl chycen federálním informátorem, Anthonym Taitem (jedním z mála, který kdy proniknul do klubu). Zamiloval se do horkého a suchého podnebí Jihozápadu a přidal se k pobočce v Cave Creek ne jako šéf ale jako řádný a registrovaný člen. Byla to malá hezky stmelená pobočka s pouhým půltuctem členů.

Bargerovo vystěhování z Oaklandské skupiny bylo jedním z faktorů, které přitáhly zájem federálních a státních orgánů na Jihozápad. Angels přejmenovali místní motorkářský klub Dirty Dozen MC a přátelsky jej sloučili v polovině 90-tých let, čímž zkonsolidovali Arizonu jako teritorium Angels. Brzy otevřeli nové pobočky po celém státě. Ve stejné době se stal jihozápadní koridor jednou z největších tras pro narkotika na světě. Spojoval mexické drogové kartely s nenasytnými zákazníky v USA.