Rudá symfonie - Dr. I. Landovskij

Vychází v půlce září , formát A5, cca 150 stran

Kniha „Rudá symfonie“ působí svým původem, ale především svým obsahem tak neuvěřitelně, až v čtenáři bezděčně vzniká podezření, že se jedná o mystifikaci. Podobný názor ovšem rezolutně zpochybňují minimálně dva zásadní důkazy její pravosti. Za prvé, v textu zmíněný Navašin je skutečná historická postava (srv. s poznámkou v textu). Druhým a ještě pádnějším důkazem je to, že obsah knihy „Rudá symfonie“ zhruba po třiceti letech v plném rozsahu a nezávisle na Rakovském plně potvrdil americký profesor Anthony Sutton ve svých více než deseti knihách, jež vydal v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století. Do jeho rukou se totiž zcela náhodně dostal dokument se seznamem členů jakési tajné organizace, zaujímající klíčové postavení v americkém establishmentu. Po několika letech Sutton postupně odhalil strukturu organizace, kterou sám nazývá „Řád“. Prof. A. Sutton analyzuje a rozebírá její obrovský vliv na ekonomický a politický život v Americe. Zjistil, že tento „Řád“ kontroluje vzdělávací systém v USA, společenské prostředky formování názorů mládeže, řadu kulturních společností až po církve. Ještě důležitější je ale mezinárodní činnost tohoto tajného svazu. Financoval totiž hlavní politické směry dvacátého století: bolševiky i nacisty. Nejprve jim pomohl upevnit moc a potom zinscenoval celosvětový konflikt mezi nimi. Vůdčí korporace, zastupované „Řádem“, během války získaly neuvěřitelné zisky. Současně se jim podařilo oslabit státní instituty základních evropských velmocí. Tím se „Řádu“ nadosah přiblížil jeho hlavní cíl: vytvoření „nového světového řádu“, jímž má být podle Rakovského celosvětový komunismus. Ten však zřejmě nastane až po zinscenování Třetí světové války, která podle předpovědi dřívějšího příslušníka nebo předchůdce „Řádu“, vůdce amerických Iluminátů Alberta Pikeho, vypukne na Blízkém Východě jako vyostření konfliktu mezi Palestinci a Izraelci, a která podle všeho definitivně vyřídí islámský svět.

Je-li dokument autentický, měla Rakovského doznání přímý vliv na Stalinovu a potažmo na celosvětovou politiku. Konkrétně to platí o spolupráci SSSR a USA během Druhé světové války, ale také v jiných ohledech. Čtenář se o tom sám přesvědčí po přečtení knihy.

Český text, který je zde čtenáři předkládán, je překlad z ruštiny. Původně se jedná o ruský překlad francouzského textu zápisů protokolu. Výslech Rakovského totiž probíhal ve francouzštině, neboť pro Rakovského (není bez zajímavosti, že se jednalo o bývalého předsedu lidového komisariátu Ukrajiny) bylo snazší mluvit francouzsky. Zápis výslechu nahrával přes zeď na magnetofon technik, který francouzsky neuměl. Dr. Landovskij následně protokol přeložil do ruštiny a pro své nadřízené vytvořil dvě kopie. Třetí kopii si potají pořídil pro sebe. Ruská verze je tedy v podstatě originál protokolu. Na veřejnost se dostala po pádu SSSR a po částečném zpřístupnění archívů KGB. Řada současných ruských novinářů a spisovatelů literatury faktu s texty tohoto druhu pracuje.

Kuriózní je v tomto směru například dokument, obsahující seznamy klanů svobodných zednářů z doby před Druhou světovou válkou, které posbírali Hitlerovi vojáci po celé Evropě včetně Československa, ale pak je z dobytého Berlína Stalinovi do Moskvy přivezli sovětští vojáci. Bývalý ruský ministr zahraničních věcí Kozyrev jednal v první polovině devadesátých let minulého století o jejich předání západoevropským státům. Nečekaně a záhadně ale v poměrně mladém věku zemřel…

Vraťme se však ke knize „Rudá symfonie“. Podívejme se na stručnou anotaci jejího vydavatele Mauricia Carlavilly, v níž vysvětluje původ knihy:

„Tato kniha je výsledek práce na pečlivém překladu, provedeného z textu několika sešitů, které na mrtvém těle dr. Landovského v jeho bytě na Petrohradské frontě nalezl španělský dobrovolník A. I. Ten nám je přinesl. Nejprve jsme pochopitelně museli brát zřetel na fyzický stav rukopisů. Jejich obnova byla pomalá a únavná. Trvala několik let. Dlouhou dobu jsme dokonce pochybovali o tom, zda jejich obsah budeme moci vydat. Jejich nejhlubší odhalení jsou tak zvláštní a neuvěřitelná, že bychom se k jejich vydání ani neodhodlali, kdyby lidé a popisovaná fakta plně neodpovídali skutečnosti. Dříve, než tyto memoáry spatřily světlo světa, jsme se připravili na důkazy a polemiku. Osobně zodpovídám za absolutní pravdivost zásadních faktů. Uvidíme, zda bude někdo někdy schopen je vyvrátit na základě nějakého svého vysvětlení nebo na základě nějakých závěrů…Počkejme si…“